V Říčanech v domě č. p. 20 v Černokostelecké ulici má truhlářské řemeslo dlouhou tradici. V roce 1934 zde postavil můj praděděček, pan Josef Krutský, vyučený truhlář, dům určený k provozování truhlářské živnosti. V přízemí se pracovalo na strojích a v patře pak byla rukodílna. Stroje byly poháněny transmisí, která vedla od vrat přes dvůr až do domu, kde přes řemeny poháněla jednotlivé stroje.
Po smrti Josefa Krutského provoz převzal jeho syn - můj dědeček, Miroslav Krutský. Výroba nábytku zde pokračovala až do komunistického převratu, do tzv. znárodnění, kdy si strana a vláda provoz ve jménu lidu přivlastnila. Musely být odevzdány všechny stroje, zbylo jen málo toho, co se podařilo zachránit - pouze nářadí. Nakonec, aby děda nepřišel i o celý dům, za pomoci svých blízkých během pár dní přestavěl horní patro domu na obyvatelný byt, kam se s babičkou ihned nastěhovali. Postupně dům přestavěl tak, že se z něj stal obytný dům a provoz zanikl. Poté děda, přestože vyučený truhlář, který nemohl svoji profesi vykonávat, vystudoval střední školu stavební a dlouhá léta působil jako stavbyvedoucí na stavbách vodovodů a kanalizací.
V domě zůstala pouze jedna místnost, která sloužila pro občasné práce se dřevem a z dílny se stala garáž. Děda zde však dokázal na velmi jednoduchém a často podomácku vyrobeném strojním zařízení vyrobit spoustu nábytku pro sebe, svou rodinu a spoustu přátel.
Po sametové revoluci nabraly věci rychlý spád. Ze mě se stal učeň truhlářského řemesla a děda se rozhodl, že ve svém důchodovém věku vybuduje dílu a umožní tak pokračování řemesla a rodinné tradice. Proboural garáž se stávající dílnou a spolu s dalšími zásahy jak do stavby, tak i elektroinstalace vybudoval provoz, který nabyl dnešní podoby. Zařízení tvořila spodní frézka, pásová pila a nově byla zakoupena kombinovaná srovnávačka s protahovačkou, dlabačka a stolní kotoučová pila.
V tomto provozu jsem strávil dva krásné roky, kdy mi díky ochotě vedení učiliště a velké snaze dědy bylo umožněno zde vykonávat praxi ve druhém a třetím ročníku. Naučil jsem se tu nejen práci se dřevem, ale i starším technikám, které se učeň ve školní praxi jen těžko naučí. Je pravda, že v dnešní truhlařině se již tyto techniky nepoužívají, protože nejsou dost lukrativní a práce není tak efektivní. Dnešní zákazník požaduje sortiment, na který jsou použity moderní výrobní postupy a materiály, které mají jinou povahu, než ty z dob minulých.
Praxe u dědy mi však umožnila porozumět oboru jako takovému. Naučil jsem se na výrobu nábytku pohlížet ne jako na manuální činnost, která je dnešní společností mnohdy degradována, ale i jako na práci, při které něco vytvořím a to, co za mnou zůstane, dále slouží dle představ a potřeb zákazníka.
V dalších letech se již děda věnoval truhlářským pracem stále méně, protože se začal potýkat nejen s nespolehlivými a neplatícími zákazníky, ale i s problémy zdravotními (především se zrakem).
Po dědově úmrtí zůstala dílna bez využití. Sloužila k občasným a příležitostným pracem . Já jsem pracoval v jiném oboru a v dílně jsem pracoval jen po večerech a o víkendech.. Z truhlařiny se stal můj koníček. Vyrobil jsem zde nábytek pro sebe, svého bratra, známé. Za dobu od mých učňovských let se řemeslo hodně změnilo. Ubylo klasických dřevařských postupů a prací s masivem, hlavní objem prací přešel do oblasti aglomerovaných materiálů – laminované desky, případně dýhované materiály. Ohromným způsobem se rozvinula oblast kování, od spojovacího, přes závěsy, výsuvy, výklopy atd. K trendům v oblasti kování patří hojné využívání tlumících mechanizmů, bezúchytkové otevírání, nebo dokonce i elektromechanické systémy, které udělají z pouhého nábytku pohodlné a komfortní bydlení. Práce v dílně jako koníček mi pomohly tyto systémy objevit, pochopit, naučit se je používat a hlavně je umět navrhovat do zamýšlených projektů.
Od srpna roku 2010 jsem rozhodl působit jako živnostník. V dílně přibylo pár ručních elektrických strojů a nástrojů apod. Na podzim roku 2010 jsem se rozhodl pro svou první větší investici a pořídil nový stroj - kombinovanou formátovací pila se spodní frézkou. Stroj umožňuje řezat veškeré plošné materiály s vynikající přesností a kvalitou a pomocí frézky dokážu zejména na masivních materiálech používat daleko více operací, než na stávajících strojích. Na podzim r. 2011 pak přibyla ruční olepovačka hran Miniprof. Nyní jsem schopen pracovat s drtivou většinou deskového materiálu a hran.
Dnešní truhlářské řemeslo se čím dál více odlišuje od toho klasického, jak jej známe nebo jak jsme jej znali z dob našich dědečků. Truhlář již nemá koženou zástěru, rámovou pilu a hoblík. Dalo by se říci, že by stačila akuvrtačka a vruty, není to však tak jednoduché. Dnes musí mít truhlář (pokud není specializovaný přímo na úzký sortiment např. masivního nábytku) především kvalitní vybavení pro dělení materiálu a olepování hran. Díky stále většímu zastoupení složitých mechanizmů nábytkového kování je třeba investovat do nemalého množství označovacích a rýsovacích šablon a různých přípravků, které výrazným způsobem zvyšují přesnost práce oproti obyčejnému metru a tužce. Větší provozy pak sáhnou po celých vrtacích a montážních strojích, které práci ještě více zkvalitňují a zefektivňují.